Historie Namalsku
Ostrov Namalsk se nachází v Beringově moři. Patří Ruské federaci. Po celá staletí byl prakticky neobydlený a sloužil jen jako zastávka pro rybáře a lovce.
V 60. letech byl vybrán Sovětským svazem pro svou strategickou polohu,
což vedlo k výstavbě vojenských přístavů, průmyslových objektů a menších sídel pro obyvatele.
Post-Sovietská éra
Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 ostrov převzala Ruská federace. Postupně však ztrácel význam, průmysl upadal a civilní populace se snižovala. V drsných podmínkách ostrova
bylo náročné udržet stabilní osídlení, a proto byly mnohé menší vesnice a zařízení opuštěny. Zůstalo zde už jen obyvatelstvo kvůli těžbě nerostných surovin a rybolovu.
Tesne před apokalypsou
Situace se však změnila koncem roku 2020. Mezinárodní námořní doprava začala hlásit nezvyklé elektromagnetické rušení v oblasti kolem Namalsku. Radarové systémy
lodí a letadel vykazovaly neobvyklé odchylky a navigační přístroje se chovaly nevysvětlitelně. Tyto události přitáhly pozornost zahraničních médií a začaly se objevovat
články, které popisovaly Namalsk jako „ostrov duchů“ nebo „anomální zónu“.
Zprávy se dostaly až do Spojených států, kde vláda a armáda začaly projevovat zvýšený zájem o dění v oblasti. Ačkoli Rusko situaci vysvětlovalo jako důsledek
starých vojenských zařízení a zanedbané infrastruktury, napětí rostlo. Vznikaly spekulace o testování nových technologií. Do regionu se snažili proniknout novináři,
vědci i aktivisté, kteří chtěli odhalit skutečný stav ostrova, ale ruská vláda přístup přísně kontrolovala.
Těsně před vypuknutím globální apokalypsy v roce 2021 se tak Namalsk opět ocitl v centru mezinárodního zájmu – oficiálně kvůli podezřelým elektromagnetickým jevům,
které ohrožovaly námořní a leteckou dopravu. Pro veřejnost se však nikdy neobjasnilo, co tyto jevy způsobovalo, a události po roce 2021 je zcela zastínily.
Dopady nákazy
Když nákaza poprvé udeřila, Namalsk se ponořil do temnoty. Ulice se změnily v bitevní pole, lidé v lovce i kořist, a naděje v pouhý stín. Strach se šířil rychleji než samotná infekce.
Na pomoc byly vyslány jednotky Ruského ministerstva pro mimořádné situace, tzv. Emercom., s jasným rozkazem: stabilizovat situaci za každou cenu. Zoufalí obyvatelé je vítali jako hrdiny. Konečně někdo, kdo pomůže.
Ale jejich pomoc měla cenu. Ochrana se rychle změnila v nadvládu. Emercom obsadil vesnice, zaváděl přísné zákony, tresty a tvrdě potlačoval odpor. Lékaři, vojáci, každý, kdo mohl být však užitečný, dostal místo v jejich systému, dobrovolně, či pod nátlakem.
Pro lidi na ostrově existovaly dvě možnosti: podřídit se, nebo uprchnout do lesů. Ale tam čekala jiná smrt, nakažení, kteří byli krutější než příroda sama.
A přesto se našli tací, kteří odmítli ohnout hlavu. Odmítli poslouchat jako psi na povel. Z místních vojáků i obyčejných civilistů vznikl odboj.
Spojovala je jedna věc: čistá nenávist k Emercomu.
Již 3 roky vedou tyto dvě strany nelítostnou válku. Emercom se snaží zničit Odboj aby měli znovu volnou cestu k absolutní moci a Odboj se žene vpřed v zuřivé touze po zničení Emercomu. Ale ani odboj není bez viny jejich až fanatická nenávist nezná hranic. Přátelé, rodina… kdokoli, kdo projevil sebemenší sympatii k Emercomu, byl okamžitě označen za nepřítele.
Pro někoho jsou hrdiny odporu, pro jiné jen brutální fanatici. Přesto se odlišují od Emercomu jednou věcí, jejich svoboda není jen prázdné slovo, je to víra, že svět může být znovu jejich, i kdyby ho museli vybojovat krví.
Někteří si však myslí, že je jedno jestli u moci bude Emercom nebo Odboj, obě strany totiž baží po moci. Válka tak nejspíš nebude mít vítěze, jen nový režim se stejnou tváří pod jiným jménem. Ale kdo ví
Uprostřed toho zmatku vzniklo město Jalovisko pevnost, kterou postavili lidé unavení válkou. Obchodníci, rodiny, přeživší, Jalovisko se stalo oázou, místem, kde se zdá, že se svět nezhroutil.
„Naše město, naše pravidla,“ hlásá jejich heslo.
Jalovisko je neutrální půda otevřená všem, dokud respektují její pravidla.
Ale ostrov ukrývá i temnější skupinu, která nestojí na žádné straně. Nemají ideály ani vizi chtějí být jen na vrcholu "potravního řetězce". Krutí, nelítostní, loví slabé a z utrpení dělají svou zábavu. Zůstávají v ústraní, trpělivě vyčkávají, a válka mezi Emercomem a Odbojem je pro ně jen příležitost. V jejich rukou je bolest hra a strach nástroj.
A tak je Namalsk roztrhán na kusy: Emercom, který touží po absolutní moci. Odboj, jejiž nenávist ničí vše, co jim stojí v cestě. Jalovisko, poslední svobodné útočiště. A ti, kteří čekají, až svět oslábne, aby jej mohli sežrat.
Ostrov je v plamenech. A přeživší mají jedinou volbu buď se přizpůsobí nebo padnou.
Všechno začalo během jedné obzvlášť kruté zimy roku 2021, kdy chřipková sezóna udeřila s nebývalou silou. Po celém světě se objevovali pacienti s klasickými příznaky těžké chřipky – horečky, kašel, extrémní únava. Zpočátku to nevypadalo na nic neobvyklého. Lékaři ani veřejnost nezaznamenali nic alarmujícího.
Pak ale přišlo první varování. Nemoc postupovala mnohem rychleji než běžná chřipka. Horečky dosahovaly extrémních hodnot, pacienti trpěli dezorientací a u některých začaly selhávat orgány. Tam, kde by nemoc běžně po několika dnech ustoupila, tento virus neustupoval – naopak, zhoršoval se. Lékaři byli zmatení a testy přinášely nejednoznačné nebo dokonce negativní výsledky.
Na scénu vstoupila BioCore Corporation, velká farmaceutická firma. Nabídli rychlou pomoc – zásoby, výzkum, spolupráci s vládami po celém světě. Tvrdili, že pracují na léku, a veřejnost jim začala věřit. Ale otázky se začaly množit: Jak mohli jednat tak rychle? Odkud měli tolik informací?
Mezitím se situace vymkla kontrole. Nemocní se začali měnit. Zpočátku jen pár případů – lidé, kteří byli dříve považováni za kriticky nemocné, se náhle stali agresivními. Horečky dosahovaly vrcholu, jejich mysl se zatemňovala, a pak… zaútočili. Na zdravotníky, na své rodiny, na kohokoli v dosahu. Byli rychlí, zuřiví a zdálo se, že virus je hnal k násilí.
Každým dnem přibývalo nakažených, kteří už nebyli jen oběťmi viru – stali se z nich predátoři. BioCore stále ujišťovala svět, že pracují na léku, ale jednoho dne se vše změnilo. Bez varování přestali komunikovat. Jejich týmy byly staženy, laboratoře zavřené a po společnosti nezůstaly žádné stopy. Nikdo netušil, co se stalo.
Svět mezitím upadal do chaosu. Nakažení se šířili a napadali všechny kolem sebe. Lidé už nemohli věřit ani svým nejbližším, protože každý se mohl stát hrozbou. Přežití se stalo jedinou prioritou.
Trvalo téměř dva roky, než se mezi ruinami civilizace objevily první důkazy pravdy. V rozbořené laboratoři BioCore, hluboko pod zemí, přežila část jejich archivů. A s nimi i záznamy, které změnily vše.
Ukázalo se, že BioCore stála za samotným vznikem nákazy. Jejich cílem nebylo vyléčit nemoc, ale vytvořit virus, který by přetvořil lidský imunitní systém, posílil ho natolik, aby se lidstvo stalo imunním vůči všem chorobám. Projekt měl být zázrakem biotechnologie, triumfem nad přírodou. Jenže pokus se vymkl kontrole.
Virus se začal šířit sám. Místo posílení imunity přetvářel lidské tělo i mysl. Ti, kdo se „nepovedli“, ztratili rozum a stali se agresivními, téměř zvířecími bytostmi. Když BioCore pochopila, co vypustila, pokusila se zahladit všechny stopy, včetně svých vlastních vědců. Ti, kteří o projektu věděli příliš, zmizeli beze stopy.
Ale ne všichni. Některým se podařilo zanechat záznamy, data, audiozprávy, osobní poznámky. A právě ty ukázaly světu pravdu: že kolaps civilizace nebyl dílem přírody.
Byl to výsledek lidské pýchy, vědecké posedlosti a víry, že člověk může přepsat vlastní evoluci.
